Zápisky z cest: Stopaři do Telče

V třicetistupňovém horku vyjíždím s mým plechovým parťákem na cesty. Hned za Jihlavou stopuje holka s klukem, krosny s karimatkami u nohou a evidentně jsou už trochu povaření.

Brzdím u krajnice a otevírám postranní dveře. Hrnou se dovnitř a krosny házejí dozadu. Pak se ten kluk trochu zarazí a povídá: "To jste jako vy na těch dveřích?" Povídám, že ano a jestli to nějak vadí. "To ne," odpoví, "jen zírám, koho dneska ještě potkáme. " A tak vyrážíme, jedou do Telče, takže máme kus společnou cestu. Povídáme si o všem možném. Pak přijde i ta otázka, kterou jsem si sám dal už několikrát: "A myslíte, že jako můžete něco změnit?" Odpovídám, že všechno se změnit nedá - nebo alespoň ne hned. Ale je přece potřeba nějak začít... A už to ze mě jede - a nejsem k udržení. Říkám, že mě štve spousta věcí a vadí mi, že je právě jako běžný občan nemůžu změnit a nevím, jestli ti nahoře taky nemohou, neumí anebo nechtějí. Těch věcí na práci je strašně moc. Příroda volá o pomoc a my ji neposloucháme. Pyšníme se, že jsme zdravý kraj, ale zdravotní systém vůbec nefunguje, tak jak by měl. Chybí praktici a zkuste se jít objednat k nějakému specialistovi, třeba na kyčelní kloub. Nebo sežeňte zubaře, když ten váš odejde do důchodu. Všude rozbité silnice, nekoordinované uzavírky, semafory. Pravá ruka neví, co dělá levá. Digitalizace? Běžte o tom povídat starostům malých vesnic, kde si o rychlém internetu můžou nechat zatím jen zdát. Prostě nejdeme dopředu tak jak si já myslím, že bychom mohli. Vyhazujeme oknem mraky peněz - nejen za zbytečné a předražené investice, ale třeba i za nefunkční testy a mizerné ochranné pomůcky, za které se ještě poníženě klaníme čínským soudruhům. Prostě potřebujeme Vysočinu nějak probudit a něco s tím udělat... No, slušně jsem se jako obvykle rozvášnil, oni toho moc nenamluví a není poznat, co na ty moje litanie říkají. Naštěstí je tady cedule Telč. Brzdím a moji spolucestující se loučí - "tak ať vám to teda vyjde". Nevím, jestli jsem je přesvědčil, možná si myslí, že bych se měl probudit spíš já. Ve zpětném zrcátku vidím, jak nasazujou ty svoje krosny na záda a koukají do mapy. Holka ještě na odjíždějící dodávku namíří mobil a pak mávne rukou na pozdrav, i když už nemůže vědět, jestli to vidím. Tak snad nakonec dobrý...