Zamyšlení

Česko - země odborníků, aneb STOP rouškám.

Fascinuje mě ta naše povaha česká. Co všechno s námi dokáže udělat kousek gázy se dvěma gumičkami. Co na tom, že je rouška ta nejjednodušší mechanická pomůcka, která už pomalu 100 let slouží k prevenci přenosu infekce kapénkovým přenosem při dýchání, mluvení, kýchání a prskání. Pro nás je to dnes symbol (ne)svobody. Důvod k revoluci. Postavme se mocným, kteří nás chtějí ovládat a porobit. Řekněme už konečně rouškám jasné NE! Předesílám, že pokud patříte k lidem, kteří vědí, že Covid-19 neexistuje a že světová pandemie je spiknutím zlých světovládců, tak snad ani dál nečtěte. Zbytečně bych vás ze snu o ideálním světě burcoval.

Takřka před 7 lety se stal Andrej Babiš ministrem financí a vicepremiérem naší země, aby se o další čtyři roky stal premiérem a třetím nejvyšším ústavním činitelem naší republiky. Člověk s minulostí, která z pohledu hodnot spojených se sametovou revolucí v roce 89 má, alespoň pro mě, pramálo společného. Bývalý komunistický prominent a spolupracovník StB, který přišel k nevídanému majetku způsobem, který dodnes budí značné pochybnosti. Člověk, který si k ovládnutí moci pořídil významný podíl mediálního trhu, který dodnes ovládá. Člověk s kolosálním a zcela nebývalým střetem zájmů, který se jako předseda vlády podílí na rozhodování o dotacích, z nichž miliardy plynou do firem, které přes svěřenecké fondy stejně ovládá a je jejich konečným beneficientem. Člověk mnohokrát usvědčený ze lží, kterému není cizí říct ráno A, odpoledne B a večer C, aby druhý den popřel, že cokoli z toho vůbec kdy vyslovil. Člověk, který si jako politicko-podnikatelský subjekt založil hnutí ANO, aby stáhnul na politické dno nejdříve lidovce a následně sociální demokraty, dvě tradiční a pro naši zemi důležité politické síly. Člověk, který společně s proruským, pročínským a dnes již zřejmě zcela nekompetentním prezidentem, ovládaným kohortou hradních podvodníků, jež několik let devastují v naší zemi demokracii, právo, spravedlnost a morálku.

A co my na to těch několik posledních let? Brbláme, nadáváme, nespokojeně mručíme, protestujeme, kritizujeme, nekupujeme babišovo, občas dokonce vyrazíme na Václavák nebo na Letnou, když už to nějaká parta mladých za nás zorganizuje. Jinak jsme ale v podstatě jako národ spokojení, jsou přece plné supermarkety, otevřené obchoďáky, slušně vyděláváme, cestujeme po celém světě, kupujeme auta, stavíme si bazény a vlastně se máme dobře. Co na tom, že se dnes v politice dějí věci, které si nikdo z nás nedovedl před pár lety vůbec představit. Že zatímco lumpárny, které se za poslední čtvrtstoletí v politice odehrály, začínají být, v porovnání s tím co se děje dnes, už jen slabým odvarem? Že současný předseda vlády plive na všechno, za co jsme před 30 lety zvonili klíči? Že nejen nám Čechům, ale už i celé Evropě veřejně vyhrožuje, že nikdy, nikdy neodstoupí? No co, však ono to nějak dopadne. A třeba to nakonec za nás nějaký Tchajwanec vybojuje. Hlavně ať nám nikdo nic nezakazuje a nenařizuje nosit ty proradné roušky. My přece máme selský rozum a hlavně, víme své.

Očekávaný podzim je tady. Čísla pozitivních raketově rostou, vláda opět přitvrzuje, vydává se nařízení za nařízením, zavírají se vysoké školy, omezují se provozy, ruší se koncerty a festivaly. Pořád ještě nenastal čas se zamyslet nad tím, jestli náhodou celá tahle situace není právě důsledkem špatného řízení člověkem, který je až paranoidně posedlý mocí rozhodovat a ovládat? Že právě díky jemu vládne v zemi totální chaos v datech, v komunikaci, že se zcela rozchází názory odborníků a že se všechno řeší zákazy, příkazy, nařízeními. Že místo pragmatického racionálního přístupu a jasného plánu nastupují křišťálové koule, sliby, které neplatí víc než jen pár dnů a obviňování vždycky "těch druhých".

Nejsem žádný hysterický propagátor roušek. Samotného mě otravují, ale vím, že je v práci prostě nosit musím. Nestraším nikoho virovou apokalypsou, jen se snažím počítat. Živím se jako manažer, který je zvyklý pracovat s čísly, daty a riziky. Platí, že kdo je připraven, není překvapen. Chci si být jist, že má naše země plán. Že víme, co děláme a čeho chceme dosáhnout. Že v případě potřeby bude dostatek lůžek a plicních ventilátorů v nemocnicích pro vážně nemocné. Že víme, kde vezmeme v případě nedostatku zdravotnický a pečovatelský personál do domovů, stacionářů, ústavů sociálních služeb a léčeben dlouhodobě nemocných. Že jsou personálně i technicky zajištěné hygienické stanice s dostatečnou kapacitou pro testování a efektivní trasování. Když budu tohle všechno vědět, klidně se ještě na nějakou dobu podřídím a budu chodit do divadla, do kina a na koncerty v roušce. Budu klidně udržovat trochu odstup a respektovat, že to, že nejsem ohrožen já, ještě neznamená, že jsou na tom všichni stejně. Fakt ale nepůjdu kvůli roušce dělat revoluci, protože rouška není tím problémem, který máme.