Lesy se nám ztrácejí před očima

Za poslední týdny jsem s hlavou plnou koronaviru a vládního chaosu našlapal desítky kilometrů napříč Vysočinou. Mám rád probouzející se přírodu a její jarní nespoutanou vegetaci. Letos to ale ani přes postupně se zelenající louky není moc veselý pohled. Lesy se nám na Vysočině ztrácí před očima a místy to připomíná skoro měsíční krajinu. Místo rozlévajících se divokých potoků a říček se krajinou vinou polovyschlé stružky a místo mokřin jsou jen vyprahlé loučky. Odborníci varují před důsledky devastování krajiny, které začalo už před mnoha lety. Socialistické zemědělství rozoralo meze, zrušilo remízky a z políček sedláků udělalo rozlehlé družstevní lány. Polistopadová doba nám přinesla honbu za výnosy z produkce plodin, na které jsou štědré dotace. Brambory nahradila řepka a kukuřice. Z půdy se stává těžkou technikou udusaná a nepropustná hlína, která nejen že neudrží vodu, ale bez tun chemie se stává jen neúrodnou hmotou.

Jestli se k vodě a půdě nezačneme chovat jako k Božím darům, pokud nebudeme investovat do jejich záchrany, nevytvoříme podpůrné programy pro obnovu půdy a udržení vody v krajině, tak se nám to vymstí. Pandemii dříve nebo později zvládneme, ale potraviny budeme dovážet z celého světa a voda (nám) bude dražší a dražší.